Jméno
Maretai, z národa Tarisů
Věk
Střední věk
Vzhled
Kdysi pohledný mladík, který má dnes již pár šedin. Čas strávený s Maeritisi ho poznamenal na věku i fyzické zdatnosti. Už to není ten urostlý mládenec, schopný vlastníma rukama uzvednout snad i samotného býka, kdyby ho o to někdo tehdy požádal. I přes jeho věk je ale zajímavé, že tak úplně sílu v rukách neztratil a nějaký ten sval by se určitě na těle našel. Nijak se tím ale nechlubí, jednoduše nemá proč. Zbytek těla už není taková krása, ale práce na farmě mu dávala zabrat už od ranného mládí, tedy nechodí shrbený a kromě oněch vrásek a šedin byste ani nepoznali, že už není žádný mladík.
Snaží se neustále být udržovaný, čistý a zároveň tak pohledný, jak to na jeho věk jen jde. Na jeho tváři najdete už i pár vrásek, které nejsou sice tolikero viditelné, ale když se na jeho obličej zaměříte, určitě je nepřehlédnete. Rozhodně jsou vidět, když se usměje. Nijak se s tím ale neskrývá.
Oči, zabarvené čistou a jasnou zelení, vás uvítají jistě jako první. Tedy, pokud si dříve nevšimnete dlouhých tmavě hnědých loken, které nejsou u obyvatel Maeritisů tak časté. S jistotou si ho tedy s Maeritisem nespletete. K jeho věku samozřejmě patří i přirozeně vous – lehce prošedivělý na několika místech, který okoukal hlavně u jejich nepřátel od moře. Ale je pravda, že je to velice slušivé a i jemu samotnému se to poměrně líbí.
Jeho oděv je velice skromný. Lehká tunika přes tělo jen aby zakryl důležité části těla, ze spodní strany ze lnu, z té viditelné z bavlny, využívané hlavně při chladnějším podnebí. Nohy i ruce má holé, jimiž se velmi rád dotýká okolní neporušené zeleně, i když už tolik necítí život v nich planoucí.
Při sobě samo sebou nosí svou cestovní hůl, která mu pomáhá se vyrovnávat s nesrovnalosti země, která už není taková, jaká bývala před příchodem nových obyvatel.
Faceclaim: Jared Leto
Historie
Maretai. Jméno Tarise, jež se narodil z jedné farem v malé Tariské vesničce. Nebudu tady vyprávět o tom, jaký byl jeho typický život zástupce jeho národa. Byl v celku nudný a ničím se neodlišoval od ostatních jeho druhu.Farmařil s celou svou rodinou do té doby, než mu oba rodiče zemřeli na podivnou nemoc, jež se v jejich středu nikdy nevyskytovala. A tady teprve začíná opravdový příběh jeho života.
„Matko, otče...“ Být malý kluk určitě by je oplakal. Ale místo toho se rozhodl, že zjistí, co se jim to vlastně stalo.
Vliv Maeritisů se pomalu vkrádal do jeho světa, i do jeho vesnice. Zvěsti se donesly i tímto směrem, Maretai jim ale odmítal uvěřit. Nikdy nepatřil mezi snílky, byl spíše praktický. Postarat se o farmu patřilo mezi hlavní a základní potřeby jeho samého. Po smrti jeho rodičů se ale rozhodl zjistit, co je na nich pravdy, protože záhadná nemoc, kterou neznal nikdo z okolí a jeho vlastní imunita, nahradila jeho poslání. Farmu zanechal v rukách jeho přátel, aby se o ni postarali, než se vrátí.
„Co tady chceš?“ Není to poprvé, co na něj takhle někdo vyjel. Jeho mírně jiný vzhled se liší od ostatních, že to začíná být i zvykem. Možná proto se na něj dívají takto skrze prsty.
Maretai si jen povzdechne. Naštěstí nemá výbušnou povahu, aby se na ně za to zlobil. “Chci jen vstoupit do vašeho města, prosím.“
A takto to probíhalo neustále. Chodil od města k městu; od vesnice k vesnici. Ničím neškodil, s nikým se příliš nebavil. Učil se jen poslouchat. Proto Maeritisové nabrali dojmu, že není škodnou identitou, i když ho stejně nebrali jako svého. Byl jiný, to si uvědomoval i sám. Ale nijak se tím příliš nechlubil a od určité doby chodil i zahalený v kápi. To protože jeho vzhled často evokoval hádky a roztržky.
„Promiňte, mohl byste mi pro...“ Nestačí častokrát ani doříct větu. Není to poprvé. Málo kdo s ním vůbec prohodí řeč. Cizince tu nikdo nemá rád.
~
„Prosím, počkejte. Jsem Taris z nedaleké vesnice a rád bych...“ Zkouší to i jinak, ale právě díky této informaci si zadělá jen na problémy.
„Podívejte se na něj!“ vyprskne po něm někdo. Maretai se snaží takovým identitám vyhýbat, proto na něj vůbec nereaguje a hledí si svého.
„Hele ty, mluvím na tebe. Ty patříš k jedním z Nich, co?“ I když Mar skřípe zuby za to, jak ho oslovují, stále dělá, jako že nic.
„Hele, co si o sobě jako myslíš?“ Něčí ruka ho zachytí za rameno a zastaví. A to dost hrubě. Svalí ho na zem a celá banda těch pobudů si na něm vyleje svou zlost. Mar vystrašený a neschopný něco udělat, se nechá zmlátit až do bezvědomí.
~
Druhého dne se probudí na stejném místě, s bolestí celého těla. Je smutné, že si ho za celou dobu nikdo nevšiml nebo mu nepřišel pomoci. Začíná pomalu chápat, že je jen odpad, který jim nestojí ani za to, aby se ho dotkli.
Od té doby se změnilo i jeho chování. Kápi stáhl více do čela a stranil se velkým městům. S lidmi se nebavil už vůbec a začal být přesvědčený, že záhadná nemoc přišla právě od nich. Jejich styl života byl tak odlišný, i když někteří farmařili podobně, jako Tarisové. Přesto se jejich města nedali srovnávat s životem jeho národa.
Jednou však přeci jen zapředl rozhovor, protože tušil, že by mohl zjistit víc o nemoci a pomoci tak ostatním Tarisům a národům.
„Ty musíš být ten, co se tu toulá už několik dní,“ ozve se postava, kolem které Mar prochází. Ale neotáčí se za oním hlasem. Očekává jen další neplechu. Je připravený vzít nohy na ramena.
Postava se ale nenechá jen tak odbít.“Slušnému chování tě tedy nenaučili, hm? Jestli myslíš, že ti chci ublížit, proč bych na tebe prvně volala? Věř mi, znám své velmi dobře.“
Mar se sice necítí ve své kůži, tuší ale, že pokud tenhle člověk nemá nekalé úmysly už na začátku - a podle jeho hlasu předpokládá, že by toho ani nebyl sám schopen – rozhodne se otočit se k oné osobě.
Poté se ti dva dali do rozhovoru a Maretai zjistil, že stařena, jak brzy zjistil, je jakási hodná babička, která nezanevřela nad původními národy této země. Několik hodin spolu hovořili a i Maretai se stačil natolik uvolnit, že byl schopný stařeně vysvětlit, jak se věci mají, jen vynechal základní a důležitou podstatu tohoto světa – Magii. Stařena byla na oplátku ochotná mu říci všechno o tom, jak Maeritisové připluli přes moře, jaké je jejich božstvo a proč nemají rádi původní národy. Také se dozvěděl něco o jejich nemocích, čímž si rozhodně polepšil.
Tahle zastávka byla tedy velmi poučná. Ale byl čas jít. Maretai si uvědomil, že jejich národu hrozí velké nebezpečí. A bylo nutné jednat. Už to taky nebyl až takový mladík, putování mu zabralo několik let, a když vyrážel z rodné farmy, byl už dost dospělý, aby byl schopný se o sebe postarat sám. A tak se vydal na dlouhou cestu domů.
Ale co doma našel, ho nikterak nepotěšilo...
Oheň dohořívá nad zbytky neohořelého, popelse vznáší ve vzduchu a pole jsou zdevastovaná, jako by tudy prošlo stádo býků. Už zdálky je cítit smrad spáleniny, mrtvých zvířat a také...
„Ne!“ Maretai se dobelhá k chýši, kde bývala jeho farma, jeho rodný dům a také... přátelé. Jejich těla jsou ohořelá, některá dokonce chybí. Popel mluví za vše. Maretai je zdrcen, mnohem víc, než když si choroba odnesla jeho starší rodiče. Zanaříká ke svým bohům a ve svém rozpoložení slibuje, že Maeritisové zaplatí za tuhle zkázu.
Nebýt oné babičky, jistě by svůj slib splnil. Několik dní ještě strávil ve své staré domovině, vzpomínkami přemýšlel nad dobou minulou; na své přátele; na svou rodinu; i na dobu přítomnou i budoucí. Těla všech ve vesnici pohřbil a pak se vydal na cestu.
Prvně přemýšlel nad pomstou. Před očima, ale i ve snech mu často vytanuly zlé vzpomínky. Jak byl umlácen bandou Maeritisů, ale nejenom to.
„Ne! Ne! Matko, otče!“ Zlé sny se mu neustále vrací. Není schopen myslet, ani to nějak zastavit. Jeho mysl je rozpolcená.
S hrůzou se probouzí z nočních můr, ve kterých je vidí hořet a umírat. Pomsta se tak zdá mnohem blíž.
Jak tak postupuje krajinou a přemýšlí, jak svou pomstu vykoná, připravený, že se opravdu pomstí, nohy ho samé zavedou do vesničky, ve které žila právě ta osoba, jež ho naučila o Maeritech spoustu věcí.
Zorničky se mu zúží, když vidí známou krajinu. Díky slabé Magii ještě stále tuší, že tahle víska je bezpečná. Občas ji ještě nechává proudit svými konečky prstů, uklidňuje ho to. Dělá tak i teď, aby zklidnil své pocity ohledně těch, co mu zničili život.
~
“Podívejme, kdo se to vrátil,” slyší z dálky už známý hlas. Na tváři se mu mihne úsměv. Jak se ale přibližuje blíž a blíž,zjišťuje, že stařena se trochu změnila. Její oči jsou zakalené, v ruce drží hůl a jen sedí na zápraží, ani ho nejde přivítat. Maretai už není žádné malé dítě, chápe to a tak se vrhá ke stařence, aby ji objal.
„Ale, jak jste věděla, že jsem to já?“ zeptá se s neskrývanou zvědavostí.
„Vím mnohé, člověče,“ usměje se stařena. Víc toho už neřekne.
Dalších pár let Maretai tedy zůstal u stařeny. Když viděl, jak na tom je a že je sama, nedokázal ji zanechat samotnou. Nikoho jiného neměla, všichni se buď rozutekli nebo zemřeli na nějaké nemoci. A on byl také sám. Zkušenosti s farmařením měl, Maeritisů tu bylo pomálu... Bylo to ideální místo a čas zde zůstat. Dokud Babička, jak ji začal říkat, mohla, vyprávěla mu všechno o jejich životě, aby se dokázal co nejlépe adaptovat, až tady ona nebude. A Maretai tušil, že už to nebude dlouho trvat. Život Maeritisů byl kratší, než jejich vlastní. I když nutno dodat, že i ten jeho se o něco při pobytu mezi nimi, zkrátil.
Roky utíkaly. Babička brzy zemřela. Vesnice s pár obyvateli Maretaie brala jako ztraceného syna Babičky, a proto ho brali jako jednoho z nich. Vzhledem se jim poměrně podobal, takže to bylo docela i věrohodné, i když jistá podezření tu být mohla. Nikdo to však příliš nehrotil, protože Babičku znali, a pokud cizinci věřila ona, pak proč né oni. A Mare se tu necítil zase tak špatně. Děal svou každodenní práci, občas s někým prohodil pár slov, ale jinak byl jeho život příliš osamělý, bez Babičky, bez jejích rad a její přítomnosti. Tedy se znovu vydal na cestu a zanechal farmu opět místním. Tady ho nic nedrželo a také se mu zastesklo po svých, po Magii, kterou cítil už velmi pomálu, jako že spíš skoro vůbec. Jeho věk se tu také o něco zkrátil a on se cítil slabší, než když cestoval krajinami. Proto si na cestu vzal Babiččinu hůl, kterou potřebovala ještě, když tu byla a přijal ji za svou. Taková malá památku nikomu nechyběla.
Nohy ho nesou dalšími krajinami. Sem tam se mu naskytne příležitost setkat se svým druhem, někdy s Aurisi, jednou potkal i Igrise. Takových setkání je ale pomálu. Vždycky ale slyši to stejné – národy jsou nuceny se stahovat ze svých zemí, vystrkováni náruživými Maeritisi. Také ale – právě od toho Igrise – zaslechne něco o zemi, kde se alespoň trochu drží Magie, kde by národy mohly žít v míru, kde by na ně Maeritisové nemohli.
A tak se vydal po stopách dalších zvěstí, doufajíc, že najde svůj vysněný domov, když mu ten jeho původní byl vzat. Veškerá nenávist vůči Maeritisům se ale ztratila. Věkem, ale také tím, kolik času mezi nimi strávil.
Inventář
Jistě je příjemné vědět, že Maretai nepatří mezi exhibicionisty a tedy nosí i nějaké to oblečení, které na sobě nosí neustále a nemění, včetně dřevěnné hole, kterou má na podporu těla. Nic jiného tenhle Taris k životu nepotřebuje.
Dovednosti
Pokud by se dalo o farmaření, starání se o zvěř a rostliny mluvit jako o dovednosti, pak by tento jedinec v tomto oboru neměl konkurenci. Vyrovnat by se mu mohli jedině ti, kdož patří do jeho druhu.
Kromě toho Mar vlastně nic pořádně neumí, protože to kživotu nepotřeboval. A v jeho věku už se nedá mluvit například o lezení po stromech, protože by to nedělalo dobrotu jeho starším kloubům. V případě nouze se takové praktiky samozřejmě ale nedají zapomenout.
S kondičkou už na tom také není nejlépe, ale neznamená to, že vám nemůže dát lekci. Občas jeho hole působí jako prodloužená ruka spravedlnosti.
Magické schopnosti
ELEMENTÁRNÍ: - podpora růstu rostlin + oteplení
MYSL: Dotek mysli + Přenos barev a zvuků
Víra a vztahy
Neochvějně věří v Tariské bohy, přirozeně v Magii a také osud.
S ostatními národy má neutrální vztahy, přesto že se s některými již setkal i osobně. Navzájem se s nimi toleruje, jak tomu je zvykem už od pradávna.
01.11.17 17:58
