Alesia

Věk: velmi mladá

Vzhled:

( obrázek upraven ve snaze vytvořit něco Alesii podobného, odkaz na originál: https://wallhere.com/ko/wallpaper/154535 )

Alesia je drobounká dívka s bledou, až nezdravě vybledlou, kůží, na níž je možno najít spousta zvláštností. Není moc vysoká, spíše naopak. Rozcuchané šedé vlasy jí poletují kolem tváře, jak se jim zrovna zachce, a občas se v nich mihnou hnědé a sem tam i namodralé pramínky, poukazující na dívčin původ. Nos a uši jsou malé, uzpůsobené životu pod vodou. Do zelena zabarvené oči připomínají kalnou říční hladinu. Víčka jsou pokrytá suchou kůží a vráskami, více, než by mladé dívce slušelo, a při pohledu zblízka si možná všimnete, že na nich chybí řasy. Alesia nemá problém sledovat dění pod vodou, ale na zemi ji zrak občas zrazuje, a tak má oči často přivřené a zarudlé. Vrásky kolem očí a suchá popraskaná kůže na tvářích se většinou na chvíli schová, když si dívka polije obličej vodou.  Kolem krku nosí řetízek z šupin a říčních kamínků. Vyrobila si ho ještě v dětství, poté, co ji lidé odtrhli od rodiny a ona hledala symbol útěchy a bezpečí. Mít ho u sebe jí dodává odvahu. Má tak pocit, že její pravé já a rodiče jsou stále s ní, i když, pokud byste se jí na to zeptali, nejspíše by to nedokázala přesně vysvětlit.  Na ramenou, lopatkách a loktech se jí leskne barevná kůže v odstínech zelené a modré. Ve skutečnosti jsou to choulostivá místa, která pro dívku představují spíše trápení, neboť se snadno zanítí, a pak nepříjemně svědí. Alesia na nich proto často nosí obklady a samozřejmě je maskuje oblečením, aby si jich Maeritisové nevšímali a ona nemusela poslouchat jejich pohrdavé komentáře.  Mezi prsty na rukou i nohou má tenkou vysušenou kůži, která měla dříve sloužit jako plovací blány. Teď dívce spíše překáží. Když se dostala do zajetí, musela se oblékat do neforemných světlých halen, které na ní visely jako pytel. Později, neboť se trochu naučila šít a byla od přírody vynalézavá, si je zkrátila a upravila dle své potřeby, aby se v nich necítila jako otrok. Většinou nosí vzdušná plátěná trička a krátké kalhoty ze stejného materiálu. Je otužilá, nevadí jí zima ani déšť.

Historie:
Vyrůstala v pozůstatcích toho, co bylo dříve domovem jejího lidu. Podél říčních břehů, kde v zátočinách vznikaly malé ostrůvky a kde se nad hladinou ohýbaly větve letitých stromů - skrze síťovinu jejich listí dopadalo na vodní hladinu sluneční světlo a kreslilo na ní obrázky. Byl tam také vodopád, malý, ale kouzelný, který se těšil velkému obdivu. Žily zde bytosti podobné lidem, a přece lidmi nebyly ani trochu - na to měly příliš mnoho ploutví a barev. Cestovaly podél řeky, která se klikatila dlouhé kilometry, napříč různorodou krajinou, a když se náhodou klikatit přestala, vyústila do jiné řeky, a ta do další, až nakonec všechny skončily v moři.
Z dětství si Alesia pamatuje matčin vlídný úsměv a její studené ruce, studené jako voda, které ji přesto hřály. Pamatuje si, jak si jako malá holka hrávala na břehu s vodními vlnkami. Na veliký kámen, který se leskl barevnými šupinami - na otcův pyšný a zároveň odevzdaný výraz, když se kámen zatřpytil ve slunečním světle, protože to všechno bylo součástí rituálu, který byl Aurisům posvátný. Vzpomíná si na úctu, s jakou sledovala říční hladinu. Jsou to jenom útržky. Střípky rozbité mozaiky. Ani neví, jde-li o skutečné vzpomínky, nebo jen výplody její fantazie.
Maeritisové postupně začali osidlovat území podél říčních břehů, kde Alesia vyrůstala se svou rodinou a příbuznými. Nejdříve je jenom sledovali a vyhlíželi zpoza dřevěných chatrčí. Později přinesli zbraně. Některým Aurisům a jejich potomkům se podařilo utéct, ale takových nebylo mnoho. Někteří dokonce zemřeli. Řeku obehnali nejen krutí lovci, ale i prostí lidé, kterým se štvanice jevila jako zábava, a obchodníci, kteří doufali, že objeví něco, co budou moci zpeněžit. Vnořili do řeky sítě a pasti, aby v ní pro vodní lid již nebylo bezpečno.
Alesia utíkala spolu se svými rodiči. Tehdy byla ještě příliš malá. Cítila strach a nevěděla, co se děje. Na jednu z příhod si ale pamatuje více než na ty ostatní. Odpočívali tenkrát v příkrovu u malého potůčku. Na obloze svítily hvězdy a měsíc byl v úplňku. Její otec zvedl hlavu k nočnímu nebi a zašeptal: „Noas.” Matka se na ni starostlivě podívala, ale po chvíli ji vzala za ruku a všichni se vydali k řece, jako by už nebylo nic na světě, čeho by se měli bát. Celou noc spolu čistili největší z kamenů, který u řeky našli, aby pak na něj mohli pokládat rybí šupiny - i když jich s sebou měli jen několik. Zpívali si u toho známou melodii, tiše, ale odhodlaně. Byl to rituál jejich lidu, kterým uctívali boha nebes a kterým si chtěli sdělit, že ještě mají domov - o který je nemůže nikdo připravit. Ráno, když slunce vystoupalo nad horizont, se kámen oslnivě zatřpytil.
Vybavuje si zvuk praskající větve a kroky. Pak šílený hluk, neznámá slova a křik. Muže s holou hlavou a černýma očima, který ji odtrhl od matky a hodil ji na stranu jako hadrovou panenku. Chtěla vstát, ale stále padala a zakopávala a něčí drsné ruce ji vlekly pryč, i když se jim vší silou snažila vymanit. Hledala své rodiče, viděla však jen řeku, lesk kamene a velkou vlnu, která se znenadání vynořila na břehu. Slyšela matku, jak volá, odněkud z dálky. Naléhavý tón jejího hlasu se pomalu vytrácel a vzdaloval, až docela zmizel, a zbylo jen ticho.
Jenže tohle není pouze její příběh, je to příběhů mnoha dalších, jejichž tváře nikdy neviděla a jejichž jména nikdy nevyslovila. Ale... vždyť se stačí rozhlédnout kolem sebe.
Nejdříve ji Maeritisové odvlekli do města, kde zůstala několik dní o hladu, aniž by si jí kdokoliv všiml. Žila ve špinavém domku spolu s ostatními „nechtěnými dětmi”, které lidé připravili o domov a rodinu. Jednalo se jak o potomky Aurisů, tak ostatních původních národů. Starší pomáhali mladším. Alesia si z toho místa pamatuje jen vyděšené tváře a vzlykání. Čas tam plynul pomalu.
Jednoho dne ji odtamtud odvedli rybáři. Od té doby pro ně musela pracovat. Naučili ji spravovat sítě, brali ji s sebou na moře a ona jim pak pomáhala prodávat ryby na trhu (lidé se jí většinou nelekali, protože na první pohled vypadala jako obyčejná dívka). Nic zlého se jí nestalo, ale ani nic dobrého. Nemohla rybáře nenávidět ani je snad mít ráda. Mluvili s ní úsečně, nezajímala je. Když svou práci odváděla dobře, nevšímali si jí. Když něco pokazila, dokázali být krutí. A tak dny ubíhaly, stejně jako plyne řeka.
Naučila se o sebe nějak postarat, i když se často cítila sama. Říkala si, že to přece nemůže být všechno. Že někde na ni musí čekat ukryté něco víc - stejně jako ona čeká na to něco, co změní její jednotvárný život na pobřeží plný chladu a schovávání sebe sama do chudinských oděvů.
Jednou na pobřeží zpozorovala mořského Aurise. Stála chvíli sama u příboje, všiml si jí a připlaval blíž. Potom se ovšem otočil a zmizel pod hladinou. Alesia si byla jistá, že si ji spletl s Maerisem.
Zanedlouho začalo být deštivo. Déšť se změnil v bouři. Rodiny rybářů se strachovaly. Když zlé počasí neustávalo a moře se čím dál více bouřilo, začali Maeritisové ustupovat a vydali se na cestu do vnitrozemí. Většina pobřeží byla tou dobou pod vodou a hladina se stále zvedala. Alesiu vlekli, jako mnoho dalších, s sebou. V jejich tvářích byl strach, často se zdáli být roztržití a nesoustředění. Na druhou stranu, své obavy si často vybíjeli na nevinných potomcích původních obyvatel.
Alesia sbírala odvahu a při jedné z četných roztržek mezi Maeritisi se jí podařilo utéct. Věděla, že je to pošetilé a že toho možná bude později litovat. Utekla jim po řece, uplavala, zatímco se handrkovali. Když se rozhlédli, aby ji z malicherného důvodu okřikli, byla už pryč.
Ale kam vlastně utíká? Hledat své ztracené vzpomínky na rodiče? Hledat kámen pokrytý šupinami, který se leskne na slunci? Hledat místo, kde vyrůstala? Doufá, že brzy objeví to něco, na co tak dlouho čekala. Bytosti podobné jí samotné. Odpovědi na otázky, co se to vlastně děje.

Inventář:
Od Maeritisů utekla prakticky bez ničeho, co by jí nějak zvlášť mohlo být k užitku. S několika měděnými mincemi ve váčku, který nosí připevněný kolem pasu. Příležitostně si zde také schovávala léčivé mořské řasy, které jí pomáhaly zmírnit svědění vysušené kůže.

Dovednosti:
Jakožto potomek Aurisů umí dobře plavat. Dokáže se také bez problému dívat pod vodou nebo zadržet dech na velmi dlouho.
U rybářů se naučila opravovat sítě, počítat a obchodovat s jejich měnou.